Kubíček: V Olomouci určitě nejsem persona non grata

Snad každý týden o něm byla zmínka v českých médiích. Muž, který byl nepřetržitě dlouhých 26 let neodmyslitelně spojen jak s fotbalem v Olomouci, tak i v Českomoravském fotbalovém svazu.

Nikdy se nebál své názory vyslovovat veřejně, ačkoliv se to mnohým častokrát nehodilo. Jiří Kubíček pak ale v květnu letošního roku zmizel jako pára nad hrncem. Málem ze dne na den, aniž by podal obsáhlejší vysvětlení. V tomto rozhovoru ho podává.

Redakce Olomouckého deníku se mu také rozhodla nabídnout pravidelný prostor pro komentář. A on přijal. Aktuální události bude glosovat od příští středy.

Věříme, že o jeho názory bude mezi čtenáři zájem i po jeho odchodu ze Sigmy. Vždyť jeho oblíbený výrok od Marcela Pagnola, že „Pravda je to nejtěžší, co lze lidem nabídnout“, je dnes již také pevně spojen i s jeho osobou.

Můžete se ještě naposledy vrátit k vašemu překvapivému odchodu ze Sigmy a ještě jednou ho teď , po uplynutí několika měsíců, čtenářům vysvětlit?

Při svém způsobu otevřenosti jsem byl neustále pod tlakem a ve stresových situacích, až jsem si na tento stav zvykl. K přežití takových situací však potřebujete „krytá záda“, což jsem ve svém případě očekával od klubu a zejména od svých nejbližších kolegů. Jenže jsem takový servis nedostal, přestože jsem opakovaně podstoupil v zájmu klubu značná rizika, v několika případech na hraně zdraví a života. Na svoje ohrožení a události v letech 1993, 2004, 2007 i 2010 asi nikdy nezapomenu a to, že jsem je přežil bez újmy, je pro mě malý zázrak.

Kdy ve vás začal zrát pocit, že je „něco“ špatně?

Od počátku roku 2009 jsem začal „podprahově“ zjišťovat, že v řízení klubu asi není všechno v pořádku, ale pod návalem práce při přípravě očekávané valné hromady ČMFS (27. 6. 2010 – pozn. red.) jsem tomu nevěnoval patřičnou pozornost. Nicméně z opatrnosti jsem zpracoval dosti „třeskutý“ infomateriál o stavu možných rizik v aktuální sportovní politice a řízení Sigmy a poskytl jej nejbližším kolegům. To, co se odehrálo po mém odchodu z pozice místopředsedy ČMFS, však hraničí se zdravým rozumem a já jsem rád, že jsem na uvedené poukazoval již v předstihu na oficiálních jednáních statutárních orgánů klubu.

Co konkrétně máte na mysli?

V zájmu splnění úkolu daného představenstvem, a to zajištění aktivního salda z přestupů „odložených“ hráčů v sezoně 2009/2010 ve výši 20 milionů, jsem v přestupním období téměř neopustil před půlnocí svou kancelář. Postupně se ke mně dostávaly od přátel informace o jakési páté koloně za mými zády. Začalo docházet k závažným porušováním organizačního a kompetenčního řádu klubu, až mě přestal respektovat i jinak mnou trvale podporovaný trenér Psotka, který mně dokonce neodpovídal ani na zaslanou poštu !!

Kdy jste se definitivně rozhodl, že Sigmu opustíte?

Na misku životních vah jsem si stále víc kladl pro porovnání negativa a pozitiva z výkonu všech fotbalových funkcí. Názorové veletoče mých kolegů na jaře letošního roku a zejména výsměch jakémusi vyššímu morálnímu principu při výkonu klubových povinností mě dovedly k jednoznačnému rozhodnutí.Dne 8. 5. jsem se rozhodl, že prostě s některými lidmi při osobním ohrožení pracovat nemohu i s vědomím, že mohu zhoršit svou sociální pozici. Od toho dne to už byla jen technika „rozpojení s klubem“, což po takové dlouhé společné cestě nebyla jednoduchá záležitost. Uvědomil jsem si, že nemohu zůstat v klubu v žádném vztahu, tedy ani jako člen občanského sdružení, který bude docházet na výroční schůze. Od 31. 7. 2010 nemám opravdu s klubem nic společného…

To byl opravdu tak zásadní, rychlý a čistý řez?

Ano byl. A rozhodnutí přišlo ve vteřině. Ale to slovo čistý je pro mě důležité a jako příměr se k této situaci hodí. Sigma je dlouhá léta úspěšná díky své neměnné koncepci „vlastních kádrů“ hráčských, trenérských i funkcionářských. A na této koncepci mám svůj podíl. Předaný hráčský kádr s kvalitou na přední umístění se budoval dva roky a zásadní bylo neztratit kvalitní hráče pro rozhodující posty. Prodloužení smluv hráčů Janotky, Hořavy, Rossiho, Šultese a Petra dalo velkou práci. Odešel jsem bez jakýchkoliv restů, morálních škraloupů a problémů v zádech, se splněnými úkoly při zajištění ekonomiky klubu z prodejů hráčů, s vyhraným disciplinárním řízením s panem Kaprem, který mě tak nešťastně veřejně nařkl.

Psotka? Už se budeme asi jen míjet

Mluvil jste o neshodách s trenérem Zdeňkem Psotkou. I náš deník je označil za jeden z důvodů vašeho odchodu z funkce. O co šlo?

Je to složitější. Znal jsem Zdeňkovu kvalitu, vždyť jsem mu 6 let od postupu do II. ligy v roce 2000 jezdil „za záda“ téměř na všechna utkání po celé republice. Opakuji již několik let: Zdeněk Psotka patří mezi nejtalentovanější trenéry v ČR, je mladý, vzdělaný, pracovitý, chytrý, komunikativní, prostě trenérská osobnost. Má dobré vzory v Brücknerovi a Máčalovi a z obou těchto osobností má řadu pozitiv. Hodně studuje práci trenérů v Anglii. Na trenérském kurzu patřil mezi premianty. Druhou věcí je však jeho ego. Je větší než Brücknerovo, takové Karel neměl ani v padesáti letech! Myslím, že právě proto udělal Zdeněk určité chyby z nezkušenosti.

Jaký máte vztah dnes?

Ve vztahu ke mně selhal moc. Nerespektoval pravidla řízení klubu „na zvláštní pokyn nejvyšších“, a v tom mě zklamal. Moji důvěru jako člověk bude získávat těžko, ale při mojí současné nicotné pozici to není důležité. Jen když jej slyším opakovat větu „musíme být pokorní“, tak se usmívám. To slovo používá jen pro svou image. On a pokora je jako oheň a voda. To jsem na vlastní kůži poznal za „poslední“ dva roky spolupráce, jako když ruka cítí žár z plotny, na které spočinula… Jako trenéra jej stále velmi uznávám, ale když mě nerespektoval v profesionálním životě, proč by to měl napravovat v osobním? Už se budeme asi jen míjet…

Největší přínos: zvolení Brücknera

Pojďme k vaší pozici v ČMFS. Jak na ni budete vzpomínat?

Po mnohaleté praxi jsem si ověřil, že činnost fotbalového funkcionáře je velmi specifická. Byl jsem sice demokraticky zvolen do funkce II. místopředsedy fotbalové vlády v roce 2005, ale následně kvůli banditismu některých kolegů po celé období doslova ničen a perzekvován. Na mém webu je celá historie útoků a jsou to doslova neuvěřitelné věci, vždyť se neštítili ani zfalšovat můj podpis na podání nejvyšší státní zástupkyni, či zneužít moji soukromou korespondenci z „hackersky“ prolomeného mailu.
Poté, co jsem se někdy v roce 2003 ve svazové vládě rozkoukal, jsem začal zjišťovat, že pravidla běžná pro občanská sdružení, jak jsem se naučil v Sigmě, se v ČMFS nedodržují. Vše vyvrcholilo katastrofálním selháním při vyúčtování ME v Portugalsku, které vyústilo v nemožnost odpovědně přijmout rozpočet pro rok 2005. Dostal jsem lukrativní nabídku mocných, pojď s námi a na plebejce nehleď, budeš vlivný, mocný a bohatý. Odmítl jsem, a patrně si koupili jiného kolegu. Mně pak vyhlásili válku.

A potrestali vás dvouletým zákazem výkonu funkce.

Ta válka měla skončit na VH ČMFS mým nezvolením a nikdo z nich o tom nepochyboval. Jenže Moravané mě překvapivě zvolili do vyšší funkce než předtím, tedy do statutární funkce II. místopředsedy ČMFS! Nezbylo než mě umlčet zevnitř, a tak mě tajně nahráli na pracovní schůzce a nevinná vyjádření zneužili k potrestání Károlyiho komisí. 22 měsíců zákazu výkonu volené funkce bylo i pro méně znalé právníky silné sousto svévolného zneužití „disciplinární ho“ práva.

Vy jste bojoval tím, že jste připravoval kandidaturu Ivana Haška?

Pochopil jsem, že jestli mám šanci dělat fotbal „normálně“, musím se pokusit zvrátit kolo dějin. Proto jsem začal Ivana podporovat. Připravil jsem všechny „jednací a volební“ normy tak, aby vyhrál bez komplikací. Ale 10 hodin před valnou hromadou mě zradili vlastní lidé, pro které jsem to vše snášel. Nejtvrdší rána je od vlastních… Zatnul jsem zuby a všechnu energii mimo klub jsem věnoval přípravě nových svazových norem. Když jsem je s poděkováním 21. 6. 2010 odevzdal výkonnému výboru, sdělili mně, že nemám již dál jejich důvěru pro práci v „poradní“ legislativní radě. Pochopil jsem, že jsem ji neměl už na počátku. Ten, kdo to řídil zezadu, o tom asi rozhodl již dávno.

Koho tím myslíte?

Zasvěcení dobře vědí… A dál bych to už nerozváděl.

Co považujete za svůj nejdůležitější počin v dlouholeté funkci v ČMFS.
S odstupem času i současného pohledu na propad českého fotbalu od volby trenéra Rady, před kterou jsem veřejně varoval, považuji jednoznačně za svůj největší přínos pro ČMFS podíl na zvolení Karla Brücknera trenérem české reprezentace. Už nikdy v budoucnu nebude reprezentace tak dlouho a tak výrazně úspěšná. A Karel díky své geniální strategii, taktice a lišáctví na tom měl obrovský podíl.

Uviděl jsem hlaveň pistole

A vaše největší zklamání z uplynulého období?

Určitě pocit zrady a ztráty iluzí, hnusné zastrašování, zásahy do soukromí, např. zneužití mojí mailové „soukromé“ korespondence… Ale snad jsem nebyl natolik pokořen, abych nedokázal dále pracovat a bavit se fotbalem.

A co v Sigmě?

Odpovím příběhem, a nechť si čtenář odpoví sám. Když se mě novináři na tiskové konferenci v začátku sezony 2008/2009 při nástupu Psotky zeptali, proč po neúspěšném Pulpitovi přichází opět neznámý začátečník od dorostu, dal jsem „za něj sebe“ a prohlásil: „Když nebudeme do šestého místa, nabídnu rezignaci.“ Zdeněk pak udělal v zimě několik chyb, a aby měl pokoj v kabině, kde měl silnou pozici Kobylík, odnesl to jediný reprezentant Hořava. Po čtvrtém utkání jara byl trenér na odpis a představenstvo o něm jednalo. Vzal jsem se za něj opět a pár věcí poradil. Ten papír mám ještě schovaný. Sezonu jsme zachránili a skončili čtvrtí.

Zdeněk zvládl svou úvodní sezonu, tu nejdůležitější, po které už nebyl „zajíc“. V sezoně následující jsem jej v Rakousku žádal, aby vyřešil Rossimu post ve středu hřiště a nenechal jej po odchodu Melinha trápit na beku. Vysmál se mně a předseda Gajda jej nepochopitelně proti mně podpořil. Osmkrát jsme nevyhráli a tlak na jeho odvolání byl enormní.
Po dvou dalších prohrách doma s Kladnem a Jabloncem jsem byl zavolán na představenstvo, kde již čtyři rozhodující funkcionáři v klubu měli jasno – ODVOLAT! Vysvětlil jsem jim, že šlapou po koncepci, kterou sami přijali, navrhl motivaci pro hráče na dalších pět kol, Psotkovi nařídil, že musí Rossi hrát ve středu zálohy, a na druhý den se s hráči bez trenéra zavřel v šatně na 30 minut. Sigma porazila Brno 5:0. Psotku jsem tak potřetí ochránil před ješity, co nechtěli nechat neúspěch na sobě.

A největší olomoucké zklamání?

Když se po mém odchodu z klubu jednalo o tom, jakou formou budu mít dosah na 3% akcií klubu, která mně prostřednictvím firmy P.O.I. „osobně“ náleží. Veřejně bylo sděleno stejnými lidmi, co chtěli odvolat Psotku, že jsem v Olomouci persona non grata, to znamená nežádoucí!

To musela být po tolika letech rána.

Když mi to můj advokát sdělil, zatmělo se mi před očima a uviděl jsem hlaveň pistole, která na mě mířila, když jsem bojoval v terénu za zájmy Sigmy. To, že moje jméno nebude na „tabuli cti“, jako v každém pořádném evropském klubu po rekordním období stráveném ve funkci sportovního ředitele, jsem si mohl při znalosti některých kolegů domyslet, ale když teď stojím ve frontě na lístek a lidé se mě ptají, proč nemám doživotní permanentku za práci pro Sigmu, mohu jim odpovědět jen pokrčením ramen a úsměvem. K odchodu jsem se rozhodl jen já a dobrovolně, ale ta „šeptaná nařčení“ mrzí a také na leccos poukazují. Ne každý z mých bývalých kolegů je totiž schopen veřejného rovného souboje a pomluva je zbraní zbabělců.

Méně emotivní život

Pojďme zase k veselejším věcem. Co vám udělalo naopak radost?

Asi to, že již nejsem náhradním fackovacím panákem lidem, kteří si léčí své mindráky spojené s představou své „pomíjivé“ velikosti a moci pomluvami a podrazy. Ten pocit je opravdu k nezaplacení. A také jsem si po 25 letech udělal konečně prázdniny, zahrál fotbal, prostě normálně žil a odpočíval. Takže bych mohl, na rozdíl od klasika říct: Tento způsob léta zdá se mi poněkud šťastný… Ale radost mně udělalo i to, že jsem zjistil, že mně zůstalo hodně opravdových přátel, od kterých jsem to – přiznávám, že chybně – vůbec neočekával.

Co chystáte v nejbližší budoucnosti?

Snad jednodušší a méně emotivní život. Tak jako snad každý jiný se budu dále živit hlavou a rukama s využitím dlouhodobě získávaných znalostí a zkušeností. Trošku běžným právem ve sportu a fotbalu samotném, trošku poradenstvím a radost si budu dělat i hudební terapií. Z okna kanceláří nové tribuny budu vždycky fandit týmu a hráčům Sigmy a svými již jen soukromými činy se pokusím prospívat nejkrásnější hře na světě – tedy fotbalu. A jestli prospěji vašemu Deníku svými komentáři, to nechť posoudí jeho čtenáři. A ještě jedno bych chtěl na závěr zopakovat: Zastrašování a výhrůžek jsem si užil při odhalování problémů fotbalu nad hlavu a dnes už na mě nepůsobí. Možná jsem tím byl i hodně lidem nepříjemný, ale v Olomouci určitě nejsem persona non grata.