Vyšlo 18.
listopadu 2010
17. listopad 1989, den, kdy v Praze začal poslední
dějinný převrat, čas, kdy vesnice ještě hluboce spala… Raději se budu mýlit s
vlastním rozumem, než bych měl pravdu s cizí hloupostí. S tímto citátem jsem se
pustil do dnešního komentáře.
Jednoduchého na první pohled a těžkého uvnitř svým
obsahem, závažností i dopady do osudů lidí a národa. Tu dobu, s výjimkou
dnešních náctiletých, si jistě osobně pamatují všichni a dopodrobna ji zmapovalo již 21 vzpomínkových let.
Ale jaký vliv měla tato zásadní společenská změna na
fotbal? Pokusím se poukázat na skutečnosti a dopady mající vliv na vývoj a
postavení fotbalu ve společnosti i na osud jednoho, tehdy bezvýznamného fotbalového
klubu z okresního města.
Fotbal byl před rokem 1989, stejně jako všechny sporty a zájmová sdružení, součástí tzv. Národní fronty.
Všechny kluby byly tzv. společenskými organizacemi v podřízenosti ČSTV jako
jeho základní organizace a nejvýznamnější tělovýchovné jednoty byly dotovány.
V této pozici se nacházela i Sigma Olomouc (tehdy SK
Sigma MŽ Olomouc), která na přelomu devadesátých let vybudovala z vlastních
odchovanců a z hráčů z Moravy silný tým.
V následujících sezonách 1990/1991 a 1991/1992 pod
vedením Karla Brücknera vybojoval účast v evropských pohárech. Tam pak
zaznamenala Sigma ve dvou sezonách dosud nejvýraznějšího historického úspěchu.
Z dnešního pohledu doslova neuvěřitelného, když
přivítala na svém stadionu postupně „pohádková“ fotbalová jména jako Hamburger
SV, Real Madrid, Fenerbahce Istanbul či Juventus Turín.
Při tom „retru“ se mi vyloudil několikrát úsměv na
tváři, když jsem si vzpomněl, jak jsem tehdejším pseudoprofesionálům jezdil pro
výplaty do fabrik, ve kterých byli „naoko“ zaměstnáni.
Petr Uličný dělal např. nástěnkáře na GŘ Sigma…
Těch narážek od „dělnické třídy“ ve frontě na výplatní
sáček bylo hodně.
A když si představím, že tehdejší zámečník nebo
soustružník by mohl soudruhu (tak jsme se před revolucí všichni titulovali…)
Butrageňovi či Sanchezovi, tehdejším hráčům Realu, spílat za nepovedené utkání
ve frontě na měsíční odměnu okolo šesti tisíc hrubého, jde o půvabnou
vzpomínku.
Takoví jsme byli. Hráli jsme si na profesionalismus a
ve svém chlívečku kritizovali kapitalismus.
A když ten tvrdý řád přišel a začal řádit po republice
jak sedmihlavá saň, většině se podlomila kolena a z některých jedinců naopak
nadělal téměř přes noc novou šlechtu.
Dvě vlny kupónové privatizace, tunely bank, účelové zákony ve prospěch podvodu, to jsou s odstupem
času témata, o kterých se píše stejně jako o asistenci zaslepeného „lidu“ ve
víře příchodu změn v převratové hře…
Nejvýraznější změnou byl pro fotbal přerod klubů z
vlastnictví „všech“ do vlastnictví akciových společností vlastněných jedinci či
firmami.
Podniky přestaly vést na výplatních páskách hráče a ti
se stali smluvními hráči klubů. Kluby se tak staly firmami, které musí zajistit
svým hráčům živobytí.
A došlo k otevření státních hranic… Nejen k turistice,
ale i k fotbalovému trhu, když do té doby odcházeli vyvolení hráči pouze přes
firmu Pragosport, kontrolovanou ČSTV a státem.
Nastal oboustranný pohyb. Kvalitních hráčů do
zahraničí a těch průměrných z chudších zemí zase jako náhrada k nám. I zde
zaznamenala hned po revoluci Sigma úspěch.
Prvním cizincem se stal ruský internacionál Alexander
Bokij ze Spartaku Moskva a teprve po něm dorazil do Sparty první hráč černé
pleti Mwitwa.
Stihla jej však tragédie, když se při návratu z
reprezentačního utkání zřítilo letadlo s reprezentací Zambie, jehož byl členem,
do vln oceánu…
Dnes se s příchody levných průměrných hráčů doslova
roztrhl pytel a já si myslím, že to není dobře. Mnohem více mi však vadí
překotný útěk nejtalentovanějších fotbalistů z naší země…často do průměrných
klubů nebo za účelem zahřívání laviček pro náhradníky.
Opět se ukázalo, jak šťastnou skutečností byla účast
Sigmy v poháru UEFA. Po senzačním vyřazení Hamburku hodilo bohaté Německo
„laso“ dvěma mladíkům z Olomouce.
Pavel Hapal a Radek Látal se v roce 1992 a 1993 ocitli
ve velkoklubech Bayeru Leverkusem a Schalke 04.
Neuvěřitelně zněla i částka za přestup pro klub – 4,3
milionu německých marek (tehdy cca 20,-Kč/DM). A to se až do roku 1993
zahraniční platby nezdaňovaly!
Tím byl položen základ výstavby dnešního krásného
stadionu a bůh ví, co by dnes Sigma všechno vlastnila, kdyby režisér
„kupónovky“ Tříska poradil tehdejším funkcionářům, jak výhodné je skoupit od
„prostého lidu“ kupónové knížky, na které měla v tu dobu značný kapitál.
(Viktor Kožený by mohl vyprávět!)
Zejména zájem o talentované hráče v zahraničí zrodil
ve fotbalové rodině nové šlechtice – agenty hráčů. Muže, kteří hodně vydělali na práci bezejmenných trenérů a
funkcionářů a pak sami začali půjčovat, za drsných podmínek, takto vydělané peníze samotným klubům.
Pomalu vznikla závislost vazalská, která svázala
klubům ruce při dalších prodejích, zejména když po rozhodnutí EU o volném pohybu pracovní síly po ukončení smlouvy přibyl
manažerům argumentační trumf – „Když jej neuvolníte, neprodlouží můj klient s
Vámi kontrakt a ztratíte jej zadarmo“...!
Ta tehdejší rozhodnutí a následné činy se již nedají
vrátit zpět. I v českém fotbale byla „vyorána“ příliš hluboká strategická
brázda, která jej dostala do bludného kruhu, z něhož přímá cesta k prosperitě,
významnému postavení a sportovnímu blahobytu nevede.
Když jsem si přečetl před pár dny názor jednoho z
agentů, který má kontakty v afrických klubech, a to, že ještě nejsme připraveni
na příchod afrických hráčů do naší malé zemičky (snad z rasových důvodů),
položil jsem si otázku.
A proč bychom měli být připraveni v našem zchudlém
hnízdečku na výchovu průměrných hráčů, jejichž cílem je jediné – hrát v
bohatých klubech?
Nebo snad pracovat s českými hráči, kteří jednou mohou
reprezentovat naši zemi a přinést i peníze opět do klubů je málo? Myslím, že je
tomu právě naopak.
FIFA i UEFA určitě zavedou pravidlo 6+5, které bude
znamenat, že v každém utkání klubu musí nastoupit ve vrcholné soutěži 6 hráčů
se státní příslušností země, ve které se liga hraje…
I to je úděl doby, která sice přinesla svobodné volby,
ale již nebyla schopna garantovat moudrého a osvíceného vládce a už vůbec
nedokázala formulovat spravedlivá legislativní pravidla…
Postřeh týdne
Proti velké vodě hráze, proti rozjeté Sigmě Kocourky a
Drábky, to vše za asistence státní (tedy vaší…) ČT.
Tak by mohl znít současný fotbalový návod na zkrocení
ambiciózní Sigmy. Být jabloneckým funkcionářem po lekci udělené v Olomouci ve
druhém kole letošní sezony (4:1), kdy soupeř evidentně nestíhal, lámal bych si
hlavu, jakou taktiku vymyslet do odvety.
Co však má taktika společného s tragickou realitou
televizního sestřihu situace při druhé nedělní penaltě v Jablonci…
Opakovaně jsem si rozfázoval situaci, kdy rychlejší
Škerle odebral míč urostlému Pekhartovi a ten se teatrálně složil k zemi. A
rozhodčí vše viděl zblízka…
To nebyla penalta ani náhodou, pane Kocourku!
Dříve se při chybách sudích spekulovalo, že rozhodčí
chybují na pokyn proti tehdejšímu manažerovi klubu. Ale ten již dnes v klubu
nepůsobí.
Co tedy vedlo rozhodčího k ovlivnění utkání nařízením
nesmyslného pokutového kopu? A co jej vedlo ke stejnému výkonu vloni na Spartě!
Nebo snad příklad rozhodčího Drábka, který poškodil
Sigmu třikrát v řadě, padl na úrodnou půdu?
Asi by se chtělo zeptat šéfa rozhodčích Macely, proč
jeho „koníci“ tolik chybují právě v neprospěch Sigmy. Funkcionáři a hráči
Olomouce by se pak měli takticky a psychicky připravovat na to, že ČMFS má na
listině rozhodčích Kocourka s ostrým Dráb(p)kem, který umí po klubu seknout a
zranit.
Že tyto situace přikryla svým komentářem i
„objektivní“ ČT, se zdá být již pravidlem. Sigma se letos rozhodla čnít a na
vrcholcích odedávna fouká. Je dobré být připraven na zimu…
Jiří Kubíček
autor je bývalým dlouholetým fotbalovým funkcionářem