Vyšlo 3.
listopadu 2010
V lidském životě jsou období, kdy honba za penězi, úspěchem, slávou a vlastním prospěchem ustupují do
pozadí. Vedle času vánočního a velikonočního je tím dnem 2. listopad – Památka
zesnulých, Dušičky.
Již od dob Keltů se k uctění památky kladou na hroby
květiny a zapalují se svíčky. Tak jako každoročně, při vstupu na místa věčného
odpočinku mě ten pocit obklopil i letos.
Uvědomění si těch pravých hodnot – zdraví a života –
potká snad každého, kdo s úctou přišel zapálit svíci a setrval, byť jen krátkou
chvilku, v tiché vzpomínce na blízké, kamarády a přátele, kterým již nebyl dán
čas radovat se z věcí pozemských.
A nemusí vám v uších znít ani Snění Roberta Schumanna,
abyste při pohledu na jména vyrytá do kamene pocítili nostalgii a šimrání v
oku, kdy těžké je zadržet slzu...
Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš. Ta
věta nás provází celý život a připomíná nám pomíjivost bytí.
Dnešním komentářem bych chtěl i já věnovat malou
vzpomínku lidem, kteří celý život zasvětili sportu, pomáhali sport rozvíjet a mnozí i jako hráči přinášeli
radost ze hry a vítězství.
Nejsmutnější jsou odchody blízkých, kteří ještě neměli „vyměřený čas“ a odešli předčasně.
Vzpomínám na početný dav spoluhráčů a funkcionářů
doprovázejících 4. 1. 2008 na poslední cestě Jirku Vaďuru – olomouckou
fotbalovou osobnost, skvělého hráče, kterého zdolala těžká a nevyléčitelná
choroba.
Nemohu nevzpomenout i na další hráče, které jsem sice
neznal osobně, ale popularita a následně osobní tragédie těchto lidí zasáhla
mnoho sportovních příznivců.
Robert Enke, reprezentační brankář Německa, který před
rokem ukončil svůj život skokem pod vlak.
Antonio Puerta, talentovaný reprezentant ze Sevilly,
který zkolaboval přímo při fotbalovém utkání, či nedávno tragicky zesnulý
Rostislav Nejepsa, talentovaný fotbalista Sparty, kterého zabil neopatrný
návrat domů po kolejích…
Nečekané odchody postihly i ty, kteří radost z fotbalu
rozdávali již dříve, ale pohodu přinášeli i jako sportovci v nižších úrovních
nebo v týmech legend.
S Frantou Veselým jsem seděl v lóži slávistického
stadionu při utkání se Sigmou jen pár dnů před jeho nečekaným odchodem.
Šokem muselo být pro sportovce v Nákle nešťastné úmrtí
tamní sportovní legendy Antonína Zvěře, který zesnul před pár týdny přímo na
hřišti při utkání malé kopané.
V tichu, obklopen pomníky, je člověk vystaven různým
myšlenkám… Stejně tak si kladu otázky i nyní při procházce loukou rozžatých
svící na místech, kde odpočívají i ti, s nimiž jsem urazil kus funkcionářské
cesty. Dnes po nich zbyly jen vzpomínky.
Láďa Vacenovský, pravý funkcionářský bard, který
skonal naprosto nečekaně v neděli po červnové fotbalové valné hromadě v
letošním roce, Jarda Kopecký a Mirek Kosař, bez nichž bych stěží pochopil
postavení Moravy v českém fotbale, či doktor Franc, který mě učil právní
noblese sportovního soudce.
Je dobré zastavit se a ohlédnout. Vždyť to, na čem
stavíme dnes my, pomáhali budovat naši předchůdci, co dnes „již nejsou“. Proto
si zaslouží tichou vzpomínku.
A stejně i mí bývalí kolegové pánové Hořínek, Lahola,
Kučera či Malíček, kteří léta pro Sigmu pracovali.
Památka zesnulých přeplnila v tyto dny parkoviště
hřbitovů. A ač dnešní doba nepřeje nostalgii a kult peněz a úspěchu se valí
vpřed jak láva ze sopek, ty vzpomínky srovnávají všechny do jedné řady. Smrt si
totiž nevybírá a ztráta blízké osoby či dobrého přítele bolí bez rozdílu.
Tragédie a smutek si samozřejmě nejvíc uvědomíme, až
se promění v osobní zkušenost.
Nostalgii a vzpomínku pak často připomene krásná
hudba, ve které jsou ty pocity obsaženy.
Příkladem budiž Largo, které zkomponoval Antonín
Dvořák a je součástí Symfonie z Nového světa. Ta hudba vznikala ze smutku a při
vzpomínkách na „rodnou hroudu“ při pohledu Mistra přes Atlantik z daleké
Ameriky.
Ten vzpomínkový den je v roce pouze jeden, ale
lidských zastavení by mělo být víc. Nejen krátká návštěva pro zjištění, kolik
neštěstí proletělo kolem nás během jednoho roku, ale i k pochopení rozdílu mezi
podstatným a pomíjejícím, je čas od času potřeba.
Vždyť pomni, člověče, že prach jsi a v prach se
obrátíš.
Postřeh týdne
Prezident slzel dojetím. Naplněná sportovní hala v
Karlových Varech oslavovala nečekané a zasloužené 2. místo českých
basketbalistek.
Nadšení sportovních komentátorů, dlouhé oslavné
články, fotografie českých hráček, nepotlačené hluboké dojetí
fanoušků. Ale zdá se mi, že to bylo strašně dávno.
Bez zájmu sportovních novinářů a veřejnosti totiž
začala domácí elitní soutěž basketbalistek. Navíc je odehráno první kolo
Euroligy, na pražské Folimance se „tísnilo“ asi 200 diváků při utkání USK Praha
se španělskou Salamankou.
Bez zájmu sportovní veřejnosti předvedlo 7 vicemistryň
světa žalostný výkon a Salamanca těsně vyhrála. Nově budovaný Bobrovského tým
Žabovřesek prohrál vysoko v Itálii se silným soupeřem.
Určitě by bylo dobré udržet obrovský zájem o basketbal
z doby mistrovství světa ke zvýšení úrovně mládežnických týmů a ke zvýšení
diváckého zájmu.
Dokážeme to? Nebo radost z velkých sportovních úspěchů
budeme prožívat zcela výjimečně?
I na tomto příkladu je vidět plytkost základů budování
sportu v České republice a jeho slabá obecná podpora. A v takovém prostředí si
víc jak nahodilý a těžko opakovatelný úspěch – nejen v basketbalu – asi opravdu
nezasloužíme…
Malá jiskřička naděje v olomouckém ženském basketbalu
snad začíná svítit z výsledků ligových dorostenek SK UP Olomouc.
Jiří Kubíček
Autor je bývalým dlouholetým fotbalovým funkcionářem